Zpráva, která může vyústit v setkání s obrovskou hodnotou

Za posledních pár let jsem díky podcastu vyzpovídal přes čtyřicet lidí ze světa byznysu a politiky. Majitele velkých českých firem, CEO, ministry, premiéra. Začal jsem s tím někdy ve 24 letech, což byla dost unikátní příležitost. Mohl jsem se dostat do hlavy lidem, kteří toho mají za sebou několikanásobně víc než já a ke kterým mám obrovský respekt.

Dneska bych některé ty rozhovory vedl jinak. Líp. Více bych z nich dostal a zaměřil se na jiné věci. Ale to je normální, zkušenosti rostou s časem a zpětně je člověk vždycky chytřejší.

Vždycky jsem se z těch rozhovorů snažil hodně čerpat. Ne jenom pro publikum, ale i pro sebe a pro nás, co jsme podcast dělali. Některé hosty jsem si i díky nahrávání a osobní zkušenosti fakt oblíbil, nebo mi něčím imponovali natolik, že jsem je začal více sledovat. A třeba chtěl i znovu potkat.

Když trochu odbočím, tak musím říct, že téměř každý host byl skvělý. Normální lidé. Často tykačky. Sranda. Drobnosti, jakože po sobě odnesli nádobí. Poděkovali každému členovi týmu. Možná je to i tím, že jsme se snažili vybírat rozumné hosty, ale až na výjimky jsme byli pokaždé celkem překvapeni.

Nicméně zpět k příběhu. Jeden takový rozhovor mi byl obzvlášť blízký. A tak jsem si po nějaké době řekl, že to zkusím. Napsal jsem dotyčnému zprávu, jestli bychom se nemohli potkat na obědě. Že bych ho rád pozval, že mám otázky ke svému byznysu a že by mě zajímalo, jak nad těmi věcmi přemýšlí on.

Odepsal, že to není problém. Že si na hodinku udělá čas, dáme oběd a poslal mi adresu v Praze s tím, že mají skvělého kuchaře.

Byl jsem nadšený. Nevím, jestli jsem to čekal, nebo nečekal, ale nadšený jsem byl. A taky trochu nervózní. Došlo mi, že budu muset umět popsat, co chci, někomu kdo je o dost velký kus dál. Že budu vystaven třeba i ne úplně příjemným otázkám.

Ještě mi napsal, ať mu předem pošlu kontext – o mně, o firmě, o tom, co chci řešit. Ať se na to může dopředu podívat. To pro mě samo o sobě taky něco znamenalo. Věděl jsem, že tomu člověk jako on dá alespoň pár minut předtím, než si sedneme.

Potkali jsme se v první polovině roku 2024. Jak se ten den blížil, byl jsem čím dál nervóznější. Už jsem si na dost věcí zvykl a jsem celkem kliďas, ale toto mě zase po delší době dostalo do stavu, kdy jsem cítil vnitřní napětí, kdy jsem se uvnitř stáhl.

V den D jsem byl na místě 45 minut předem, nechtěl jsem dorazit pozdě a nechat něco náhodě. Seděl jsem vedle ve Starbucksu, pročítal si poznámky, znovu si pročítal vše o dotyčném a snažil jsem se nenechat nic náhodě.

Posledních 5 minut jsem stál před dveřmi a kontroloval čas. Celou dobu mi nebylo jasné, kde ten oběd dáme, ale to vlastně nebylo tak důležité, tak jsem se neptal při domlouvání na to nezeptal. Těch posledních 5 minut před dveřmi jsem nad tím přemýšlel. Přemítal jsem si všechny ty restaurace kolem, které jsem si vytipoval, že by mohl dotyčný vybrat. Udeřila daná hodina a já zazvonil. Půjde dolů? Pustí mě nahoru, co se bude dít?

Pustili mě nahoru a tam mi bylo řečeno, ať si sednu, že už je všechno nachystané a že dotyčný za chvilku dorazí.

Teprve v tu chvíli mi došlo, kde jsem a co se děje. Seděl jsem v místnosti, kde bylo perfektně prostřeno a nachystáno na oběd. Dotyčný mi napsal, že dáme oběd u něj a já to celou dobu nepobral, protože mě nenapadlo, že mají v kanceláři kuchaře. Aby to bylo celé fakt pochopitelné (třeba taky máte v kanclu kuchaře a jste zvyklí), tak se nejednalo o nějakou kancelářskou budovu, ve kterých mají třeba korporáty své jídelny. Šlo prostě o pěknou historickou budovu na Praze 1. A nenapadlo mě, co se odehrává uvnitř.

Trochu mě to rozhodilo. Připravil jsem se na leccos, ale ne na tohle.

Sedli jsme si, přišel kuchař, představil menu a postupně nosil chody. Seděli jsme tam přesně hodinu.

Poznámky jsem si nedělal na místě. Ale hned jak jsme skončili, šel jsem zase do kavárny a sepsal si všechno, co jsem držel v hlavě. Doslova všechno. Ten dokument mám dodnes a relativně často se do něj vracím.

Dostal jsem otázky, které bych si nepoložil. Ale i takové, které jsem si kladl a ukázaly se jako validní. Ukázal mi věci z jiné optiky. S něčím jsem souhlasil hned, s něčím v ten moment úplně ne.

A některé ty otázky byly zpětně dost nadčasové. Byl rok 2024. ChatGPT tady byl něco přes rok a ještě to nebyl zdaleka takový nástroj jako dneska. A já už tehdy od něj dostával otázky typu: Není pro vás vaše cílovka nebezpečná? Jak budete implementovat AI do svých procesů? Přemýšlíte, jak na tom stavět? Kde je vaše nezpochybnitelná hodnota? Jak vytěžíte ta data? Soustřeďte se na to, je to důležité.

Pak přišly otázky na cenu. Jestli nejsme, na rozsah toho, co děláme, moc levní. Na outsourcing, oddělené brandy, ekosystém služeb apod. Bodů bylo hodně. Část z nich jsem si vzal jako prioritu, začal je posouvat a promítat je do praxe.

Dneska, s odstupem dvou let, si občas říkám: Připravil bych se líp? Vytěžil bych ten čas víc? Určitě jo. Občas mě to trochu mrzí. Ale v ten moment jsem si vzal maximum.

I tak jsem si ty věci ale vzal k srdci. Začal jsem se ještě více soustředit na to, aby byl klient fascinovaný. Abychom mu byli schopni pokrýt škálu správy majetku tak, že obsadíme právě ty mezery, které vznikají při správě dílčí. Investujeme nyní na úrovni obou vertikál (wealth management / real estate) do systémů, které mají posunout naši práci, hodnotu a zážitek zase o kus dál. Které nám pomohou lépe vytěžit tu velkou bázi dat, co máme. Taky se více profesionalizujeme, ze služby jedince se posouváme do firmy. Vznikají pravidla, procesy, řád.

Taky mi tam v poznámkách ještě ale svítí věci, které jsem řešit nezačal. I proto se možná do toho dokumentu vracím, otáčím je v hlavě a přemýšlím, jak s nimi naložit a hlavně kdy.

Proč toto vše píšu?

Pokud vás někdo inspiruje, pokud chcete slyšet názor zkušeného člověka, nebojte se mu ozvat. Napište mu. Toto platí hlavně pro mladší, kterým to může ohromně pomoct. Pro které je oponentura a otevřená hlava zkušeného člověka moc důležitá.

Tohle nebyl jediný případ. Od té doby se mi povedlo potkat se 1 na 1 s dalšími lidmi, kterých si nesmírně vážím. Byl to ale jeden z prvních případů, který mi ukázal, že je to možné. Snažím se pečlivě vybírat, komu se takto ozvat a vždy musím vědět, že mám na něj fakt něco relevantního, co bych chtěl zrovna s ním probrat nebo proč bych jej chtěl poznat.

Řada z těchto lidí, řekl bych, to dělá i docela ráda. Berou to tak, že něco vracejí. Ten čas nedají každému a člověk musí pro to, aby na to kývli, dát nějaký impuls. Ale šance, že to vyjde, je větší, než si většina lidí myslí. Nebojte se toho. Ozvěte se těm, od kterých se chcete něco naučit. Nejhorší, co se může stát je, že vám neodepíšou.

A pokud to čtete naopak i vy, co jste na tom druhém břehu. Vy, kterým se někdo takto ozve. Věřte, že ten, kdo vám napsal, za to bude rád a bude na to vzpomínat. A že mu to taky může dost pomoct. Má to smysl.